Příběh Japonky, která objevila islám

Proč nosím niqáb – sestra Khaula [Chaula] z Japonska

niqabMoje konverze
Jako většina Japonců jsem nenásledovala žádné náboženství, než jsem ve Francii přijala islám. Studovala jsem na univerzitě francouzskou literaturu. Mezi moje oblíbené myslitele patřili Sartre, Nietchze a Camas, jejichž myšlení bylo ateistické. Současně však jsem se velmi zajímala o náboženství. Nikoli z vnitřního puzení, ale kvůli lásce k pravdě. Co mne čeká po smrti mne vůbec nezajímalo; jak žít, to byl můj zájem. Po dlouho dobu jsem měla pocit, že nedělám,co bych měla a že ztrácím čas. Zda Bůh existuje nebo ne bylo pro mne totéž; pouze jsem chtěla znát pravdu a zvolit si způsob života s Bohem anebo bez Boha.

Počala jsem číst knihy o různých náboženstvích vyjma islámu. Nikdy jsem si nemyslela, že islám by byl náboženstvím hodným studování. Pro mne to tehdy byl druh primitivní idolatrie pro prosté mysli (jak nevědomá jsem byla). Spřátelila jsem se s křesťany, s nimiž jsem studovala Bibli, abych si o několik let později uvědomila existenci Boha. Jenže pak jsem čelila dilematu, protože navzdory přesvědčení, že Bůh musí existovat jsem jeho existenci nevnímala. Pokoušela jsem se modlit v kostele, ale bezvýsledně. Necítila jsem přítomnost Boha.

Pak jsem studovala budhismus, doufajíce, že pocítím Boha skrze zen nebo jógu. V budhismu jsem našla stejně tolik věcí, které vypadaly pravdivě jako v křesťanství, ale oproti tomu zde byly věci, které jsem nemohla pochopit nebo přijmout. Dle mého názoru, pokud Bůh existuje, musí tu být pro každého a pravda by měla být jednoduchá a jasná všem. Nemohla jsem pochopit, proč by lidé měli opustit normální život, aby se oddali Bohu.

Byla jsem ztracená v tom, co udělat, abych dosáhla konce své zoufalé cesty za Bohem. Tehdy jsem potkala alžírského muslima. Narozen a vychován ve Francii, ani nevěděl, jak se modlit a jeho život byl dost vzdálen od ideálu muslima; nicméně měl velmi pevnou víru v Boha. Jenže jeho víra v Boha bez znalostí mě dráždila a přiměla mě studovat islám. Abych začala, zakoupila jsem si francouzský překlad Koránu, ale nedovedla jsem přečíst víc, než dvě stránky. Působila to cize a divně. Vzdala jsem se snahy pochopit to sama a vydala jsem se do mešity v Paříži, abych požádala o pomoc. Byla neděle a konala se lekce pro ženy. Sestry mne vřele přijaly. To bylo mé první setkání s praktikujícími muslimskými ženami. K mému překvapení jsem se mezi nimi cítila v pohodě, jelikož mezi křesťany jsem si vždy připadala jako cizinec. Chodila jsem na lekci každý týden a četla knihy, které mi muslimky daly. Každá minuta lekce a každá stránka knihy byly pro mne zjevením, poskytujíce velké duchovní uspokojení, jaké jsem dříve napoznala. Byla jsem vzrušená, že jsem byla uvedena k pravdě. Co bylo nejúžasnější, byl pocit blízké přítomnosti Boha při modlitbě v pozici sadžda, subhanalla.


Hidžáb
Před dvěma lety, kdy jsem přijala islám ve Francii byla polemika kolem nošení hidžábu ve školách velice horká. Většina lidí si myslela, že to odporuje principu veřejných škol, jež by si měly zachovat neutralitu vzhledem k náboženství. Což jsem já, která jsem nebyla dosud muslimkou, nemohla pochopit, proč dělají takový problém z malého šátku na hlavách muslimských studentek…ale zjevně francouzští lidé čelící vážným problémům s rostoucí nezaměstnaností a nebezpečností ve velkých městech znervózněli nad imigrací dělníků z arabských zemí. Cítili se ukřivdění pohledem na hidžáb ve svých městech a svých školách. V arabských zemích naopak byla pozorovatelná obrovská vlna návratu k hidžábu zejména mezi mladými lidmi, oproti očekávání sdílenou některými arabskými lidmi a většinou západních lidí na svém odchodu ze scény, kde westernizace zapustila kořeny. Islámské obrození symbolizované současným oživením hidžábu je často považováno za pokus arabských muslimů obnovit svou hrdost a identitu, jež byla opakovaně podkopána kolonizací a ekonomickou zaostalostí. Japonským lidem může současné lnutí Arabů k islámu připadat jako druh konzervativního tradicionalismu nebo antiwesternismu, který Japonci sami poznali v éře Meidži při prvním kontaktu se západní kulturou, pročež reagovali odporem k západnímu stylu a k západnímu oblečení. Člověk má vždy konzervativní sklony a reaguje proti všemu, co je nové a neznámé, aniž by rozeznával, co je pro něj dobré a co špatné. Někteří lidé si stále myslí, že muslimské ženy trvají na nošení hidžábu, což je samotný symbol útisku, protože jsou zotročeny tradicí a neuvědomují si svou politováníhodnou situaci. Pouze kdyby, myslí si asi tito lidé, se hnutí ženského osvobození a nezávislosti probudilo v myslích těchto žen, odhodily by hidžáb.

Takový naivní úhel pohledu je sdílen mnoha lidmi majícími nepatrné vědomosti o islámu. Ti, kdo jsou uvyklí sekularismu a náboženskému eklekticismu nejsou prostě schopni porozumět, že učení islámu je univerzální a věčné. Tak či onak existuje stále více žen mimo arabskou národnost, po celém světě akceptujících islám za své náboženství a zahalujících se. Nejsem více než příkladem takové ženy. Hidžáb je vskutku cizím objektem pro nemuslimské lidi. Nezahaluje jen vlasy ženy, ale také zakrývá cosi, k čemu nemají přístup, a proto se cítí nepohodlně. Zvenčí účinně nemohou vidět, co je pod hidžábem.

Já nosím hidžáb od chvíle co jsem se v Paříži stala muslimkou… Ve Francii brzy po konverzi jsem si vzala na hlavu šátek ladící s oblečením, který by lidé mohli považovat za druh módy. Teď v Saudské Arábii zahaluji černou celé své tělo od hlavy až k patě včetně očí… V době, kdy jsem se rozhodla přijmout islám jsem neuvažovala vážně, zda budu schopná modlit se pětkrát denně nebo nosit hidžáb. Snad jsem se obávala, že by odpověď mohla být negativní a to by mohlo ovlivnit mé rozhodnutí stát se muslimkou. Žila jsem ve světě, který neměl s islámem nic společného až do chvíle, kdy jsem navštívila pařížskou mešitu. Ani modlitba ani hidžáb mi nebyly známé a doopravdy jsem si nedovedla představit samu sebe, jak se pravidelně modlím a nosím hidžáb. Jenže moje touha stát se muslimkou byl příliš silná, než abych si dělal starosti s tím, co bude po konverzi. Byl to vskutku zázrak, že jsem přijala islám, Alláhu akbar.

V hidžábu se cítím jinak. Cítím se očištěná a chráněná. Cítím se ve společnosti Alláha. Jako cizinka jsem se někdy na veřejnosti cítila nepříjemně, okukovaná muži. S hidžábem jsem nebyla viděna. Zjistila jsem, že hidžáb mne ukrývá před takovými nezdvořilými pohledy. Byla jsem také velice šťastná a hrdá, jelikož hidžáb není jen znamením mé poslušnosti Alláha, ale také projevem mé víry… mimoto nám hidžáb pomáhá poznat jedna druhou a sdílet pocit sesterství. Hidžáb má také tu výhodu, že připomíná okolním lidem, že Bůh existuje a mně připomíná Boží přítomnost. Říká mi: „Dávej pozor. Měla by ses chovat jako muslimka“. Jako si je policejní důstojník více vědom své profese v uniformě, mám silnější pocit bytí muslimem s hidžábem. Brzy jsem začala nosit hidžáb, kdykoli jsem šla do mešity. Byl to spontánní a dobrovolný čin a nikdo mne k tomu nenutil.

Dva týdny po konverzi jsem se vrátila do Japonska na svatební obřad jedné z mých sester a rozhodla jsem se, že do Francie se již nevrátím. Teď když jsem se stala muslimkou a našla jsem, co jsem hledala, mě francouzská literatura už nezajímala. Naopak ve mne rostla vášeň pro učení se arabštině.

Byla to pro mne zkouška žít v malém japonském městě zcela izolovaná od muslimů, ale tato izolace mi pomohla posílit víru. Islám zakazuje odhalovat tělo a nosit oděv, který zdůrazňuje linie těla. Musela jsem odložit mnohé šaty, jako minisukně a halenky s krátkými rukávy. Západní styl módy nejde dohromady s hidžábem. Proto jsem se rozhodla ušít si šaty sama. Poprosila jsem kamarádku, která uměla šít, o pomoc a během dvou týdnů jsem vytvořila model s pantalóny podle pákistánského oděvu. Nestarala jsem se o lidi, kteří si prohlíželi mou podivnou „módu“.

Uběhlo šest měsíců od návratu do Japonska, když jsem se rozhodla zrealizovat svou touhu studovat arabštinu a islám v muslimské zemi. Odjela jsem do Káhiry, kde jsou znala jedinou osobu. Byla jsem ztracena, když jsem zjistila, že nikdo z mé hostitelské rodiny nemluví anglicky. K mému překvapení navíc paní, která mne vzala za ruku a zavedla do domu byla zcela zahalená od hlavy až k patě včetně obličeje v černé barvě. Takový styl je mi dnes znám a přijala jsem jej v Rijádu sama pro sebe, ale v té chvíli jsem byla dost překvapená.

Jednou jsem se ve Francii zúčastnila velké konference muslimů a při té příležitosti jsem poprvé uviděla ženu celou v černém se závojem na obličeji. Její přítomnost mezi ženami v barevných šatech a šátcích byla podivná a já jsem si pomyslela: „tak tady je, žena zotročená arabskou tradicí, neznalá pravého učení islámu“, jelikož v té době jsem o islámu věděla málo a nepovažovala jsem obličejový závoj za nic jiného než etnickou tradici nezakořeněnou v islámu.

Myšlenka, která mi proběhla hlavou při pohledu na zahalenou ženu v Káhiře nebyla o moc odlišná. Přehání to. Je to nepřirozené. Její pokus vyhnout se jakémukoli kontaktu s muži vypadal abnormálně.

Tato sestra mi sdělila, že mnou vyrobený oděv je nevhodný pro vycházení. Nesouhlasila jsem s ní, poněvadž jsem byla přesvědčená, že splňuje podmínky muslimského oděvu. Koupila jsem si černou látku a vyrobila dlouhé šaty a dlouhý závoj zvaný chemár, který zahaluje bedra a paže. Byla jsem připravená zahalit si i obličej, protože to vypadalo dobré proti prachu, ale sestra mi řekla, že to není nutné. Neměla bych nosit závoj z takového důvodu, zatímco ostatní sestry věří, že je to jejich náboženská povinnost.

Ačkoli většina sester, se kterými jsem se stýkala nosila obličejový závoj, tvořily pouze malou menšinu v městě Káhiře a někteří lidé vypadali, že jsou šokováni a zahanbeni při pohledu na černý chemár. Doopravdy se obyčejní více či méně westernizovaní mladí Egypťané pokoušeli udržet distanc od těchto žen v chemáru, nazývajíce je „sestry“. Muži se k nim chovali s určitým respektem a ozvláštní zdvořilostí na ulici a v autobuse. Tyto ženy sdílí pocit sesterství a vyměňují si salam (islámský pozdrav) na ulici, aniž by se navzájem znaly…

Před mou konverzí jsem upřednostňovala aktivní kalhotový styl před ženskou sukní, avšak dlouhé šaty, které jsem začala nosit v Káhiře mne brzo těšily. Cítila jsem se pohodlněji v dlouhých šatech, než v kalhotách … Sestry byly velice krásné a jasné ve svých chemárech a jakýsi druh svatosti se objevoval v jejich tvářích. Každý muslim věnuje svůj život Bohu. Divila jsem, proč lidé, kteří mlčí o závoji katolických a pravoslavných sester, kritizují závoj muslimky označujíce ho za symbol terorismu a útisku.

Na otázku, zda se tak budu oblékat také po návratu do Japonska jsem egyptské sestře dala negativní odpověď. Kdybych se tak ukázala v dlouhých černých šatech na japonské ulici, lidé by mne měli za bláznivou. Šokováni mým oděvem by neposlouchali co říkám. Odmítli by islám kvůli mému vzhledu, aniž by chtěli poznat jeho učení. Tak jsem argumentovala.

O půl roku později jsem si však na své šaty zvykla a uvažovala jsem, že bych je snad mohla nosit i v Japonsku. Takže před návratem jsem si opatřila šaty ve světlých barvách a bílé chemáry, myslíce si, že to bude méně šokující než černá. Reakce Japonců na můj bílý chemár byla spíše dobrá a nesetkala jsem se s odmítnutím ani výsměchem. Vypadalo, že odhadují mou příslušnost k náboženství, aniž by věděli ke kterému. Vyslechla jsem mladou dívku za mnou jak šeptá kamarádce, „to je budhistická jeptiška“… Jednou jsem seděla vedle staršího muže ve vlaku a ten se mne zeptal, proč se tak oblékám. Vysvětlila jsem mu, že jsem muslimka a islám přikazuje ženám zahalovat své tvary a svou krásu, aby neprovokovaly muže, kteří jsou slabí vůči pokušení. Vypadal, že na něj moje vysvětlení zapůsobilo, pravděpodobně proto, že se mu nelíbila provokativní móda dnešních mladých dívek. Když opouštěl vlak, děkoval mi a vyslovil zájem mluvit se mnou o islámu znova.

Otci bylo líto, že i v nejparnějším letním dni jdu ven s dlouhými rukávy a pokrývkou hlavy, ale já jsem shledala hidžáb velmi účinnou ochranou proti přímým slunečním paprskům na hlavu a krk. Spíš jsem se cítila nepříjemně při pohledu na nahá stehna mé mladší sestry v šortkách. Dokonce před svou konverzí jsem se často styděla vidíce ženská ňadra a boky vylézat z jejich průsvitného a uplého oblečení. Připadalo mi jako bych viděla cosi, co bych vidět neměla. Pokud takový pohled zahanbuje mě, kdož jsem stejného pohlaví, těžko si představit, jaký vliv to má na muže. Proč je přirozené zahalovat tělo? zeptáte se možná. Jenže si pomyslete, že před padesáti lety se v Japonsku považovalo za vulgární plavat v plavkách. Dnes plavame v bikinách bez problému. Budete-li plavat bez vršku, lidé řeknou, že jste nestoudná. Ale jděte na jihofrancouzské pláže, kde se mnoho žen, mladých i starých, opaluje bez vršku. Na určitých plážích pobíhají nudisté nazí, tak jak se narodili. Na druhou stranu ve středověku se rytíř červenal při letmém pohledu na střevíček své paní. To ukazuje, že definice „soukromých partií“ se mění. Jak byste odpověděli nudistovi na otázku, proč skrýváte svá ňadra a boky, když jsou stejně přirozené jako vaše ruce nebo tvář? Stejné je to s hidžábem muslimky. My považujeme celé tělo za soukromé, protože Alláh je jako takové označil. Proto je skrýváme před cizinci. Zahalovat ženské tělo zvyšuje jeho krásu; i pro stejné pohlaví je zátylek sestry překvapivě krásný, protože normálně je zahalený. Když se člověk přestane stydět a začne chodit nahý a vylučovat a milovat se v přítomnosti druhých lidí, nebude se nijak odlišovat od zvířat. Myslím, že lidská kultura začíná tam, kde se člověk začal stydět.

Některé japonské manželky aplikují makeup pouze, když jdou z domu, nestarajíce se o to, jak vypadají doma. Ale v islámu se žena snaží vypadat dobře zvláště pro manžela a manžel také se pokouší vypadat hezky, aby potěšil manželku. Stydí se i před sebou navzájem.

Možná řeknete, že je to přecitlivělost, zahalovat celé tělo, jako kdyby se muž díval na ženu vždy jen s pohlavní touhou. Jenže problém sexuálního obtěžování, o kterém se v poslední době tolik mluví, ukazuje, že muži jsou slabí v odolávání takovému druhu přitažlivosti. Nemůžeme předcházet sexuálnímu obtěžování pouze apelováním na vysokou morálky a sebekontrolu mužů. Jelikož krátká sukně může být interpretována jako „jestli mě chceš, vem si mě“, kdežto hidžáb je jasné „jsme pro tebe zakázaná.“

Tři měsíce po návratu z Káhiry jsem odjela z Japonska do Saudské Arábie a tentokrát s manželem. Přichystala jsem si malý kousek černé látky, abych si zahalila obličej. Po příjedu do Rijádu jsem zjistila, že ne všechny zdejší ženy si zahalují tvář. Nemuslimské cizinky samozřejmě si pouze nonšalantně přehazují černý plášť, aniž by si zakrývaly hlavu.

Při první procházce jsem si vzala niqáb a zjistila, že je to dost pěkné. Jakmile si jednou zvyknete, neexistuje nepohodlí. Naopak jsem se cítila jako zvláštní osoba. Jako vlastník ukradeného díla, který se tajně raduje: Mám poklad, který neznáte a nemůžete ho vidět. Cizinec může považovat dvojici tlustého muže a ženy v černém jdoucí po rijádské ulici za karikaturu vztahu utiskovatel-oběť nebo vlastník-majetek, jenže ve skutečnosti se ženy cítí jako královny strážené a vedené svými služebníky.

Během prvních měsíců v Rijádu jsem si zahalovala pouze část pod očima. Ale později jsem připojila tenkou oční clonu. Moje výzbroj byla nyní perfektní a moje pohodlí také. Ani v davu mužů si nepřipadám nepříjemně. Jako bych se pro jejich oči stala neviditelnou. Když odhaluji oči cítím se někdy nepříjemně, když se můj pohled setká s pohledem cizince, zejména proto, že Arabové mají velice intenzivní pohled. Oční clona brání, jako tmavé brýle, vizuálnímu rušení cizinců.

Muslimská žena se zahaluje kvůli vlastní důstojnosti. Odmítá být vlastnictvím pohledu cizince a být jeho cílem. Cítím lítost pro západní ženy, které ukazují své soukromé partie cizincům. Když někdo dodržuje hidžáb zvenčí, nikdo nevidí, co je uvnitř. Dodržovat hidžáb zvenčí a žít jím uvnitř jsou dvě odlišné věci. Vidíme odlišné věci. Tato propast vysvětluje propast v chápání islámu. Zvenčí islám vypadá jako vězení bez svobody. Ale uvnitř cítíme svobodu a radost, jakou jsme dříve nepoznali. Volíme si islám před takzvanou svobodou a potěšením. Pokud je pravdou, že islám jako náboženství utiskuje ženy, tak proč tolik mladých žen v Ervropě, Americe a Japonsku opouští svobodu a nezávislost a akceptuje islám? Chtěla bych, aby o tom lidé uvažovali.

Z knihy „Hidžáb … proč?“


eagle arabian obleceniPro zájemce o islámské oblečení existuje v ČR několik míst, kde se dá nakupovat. Nově můžete nakupovat i zde (Praha – Penzion Olympia) Eagle Arabian (zatím jen prezentace na facebooku), nebo e-mail arabianeagle.cz@hotmail.com

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Zahraniční se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.