Vánoce a jiné neislámské svátky

Vánoce_sharia4czechia_šaríaChtěli bychom připomenout našim bratrům a sestrám, jaký je ideální vztah muslimů k různým pohanským a nemuslimským svátkům a oslavám. Tento text také jistě pomůže nemuslimským čtenářům poznat opět něco nového o islámu.

Budeme mluvit o svátcích, které vychází z jiných náboženství, než je islám, a to při příležitosti blížících Vánoc 2014:

Připomeneme si tedy tyto jasné islámské zásady:

Bůh řekl v Koránu, v českém významu v súře pojemnované Nevěřící (al-kéfirún):

  1. Rci: „Nevěřící!
  2. Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte,
  3. a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám,
  4. a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali,
  5. a vy neuctíváte to, co já uctívám.
  6. Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“

A prorok Mohamed, nechť mu Bůh žehná a dá mír, řekl: „Je jasné, co je povolené, a je jasné, co je zakázané. Mezi těmito dvěma kategoriemi se nacházejí pochybné záležitosti, u nichž lidé nevědí, jsou-li povolené či zakázané. Ten, kdo se jim vyhýbá, aby ochránil svou víru a svou čest, je v bezpečí, avšak ten, kdo se některým těmto pochybným záležitostem oddává, se může dopustit něčeho zakázaného… (hadís pokračuje dalšími přirovnáními, zaznamenali Tirmízí, Buchárí, Muslim)

Je-li muslim, který pochybuje, jak se v této situaci chovat, měl by si uvědomit tyto dva výše zmíněné předpoklady – neuctívat to, co uctívají nevěřící (nemuslimové), protože v otázkách věrouky neexistuje kompromis a každý máme své náboženství. My, muslimové, nebudeme chodit na bohoslužbu do kostela a nebudeme slavit jejich svátky. A na druhou stranu nebudeme jinověrcům říkat, že se mají modlit v mešitě, nebo držet půst v Ramadánu, oni mají svoje náboženství s svoje uctívání. (A první podmínkou pro platnost modlitby či půstu v Ramadánu je islám člověka).
A když je muslim na pochybách v praxi, měl by se vyhnout pochybnému, a bude to pro něj lepší.

valentyn - koran

1) Islámské náboženství je kompletní a univerzální. Vše, co mělo být sesláno, bylo sesláno a vše, co potřebuje služebník Boží vědět na tomto světě v otázkách praktikování své víry a zásad své víry, bylo definitivně dovršeno a kompletně předáno poselstvím proroka Mohameda, mír s ním.  Jednoduchost, jasnost, úplnost a univerzálnost islámu je velikým dobrodiním a milosrdenstvím pro lidstvo. Viz Korán, kde Bůh pravil ve významu: „Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství.“(Máida 5:3) Všechny otázky praktikování, všechny svátky, všechny zásady povoleného a zakázaného jsou vytyčeny. Každá novota ve víře je bludem a odvádí člověka na zcestí, protože každý blud v náboženství vede do pekla, což znamená, že odvádí člověka pryč z islámu. A jak víme, v islámu jsou 2 náboženské svátky (Íd al-fitr a Íd al-adhá), tedy slavení nebo účast na jiných je novotou ve víře.

2) Muslim je služebník Boží, a to tím, že respektuje Boží přikázání. Bude-li muslim preferovat (zejména z jiných náboženství) něco v rozporu s Božím přikázáním, poškodí jen sám sebe. Viz Korán, kde Bůh pravil ve významu: „Kdo touží po jiném náboženství než po islámu, nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí“ (Álu’Imrán 3:85) jak víme, Vánoce, Velikonoce, svátek Valentýna, Jana, dušičky a jiné vychází z jiných náboženství (pohanství, křesťanství dnešních křesťanů atd.). Kdo touží po věrouce, oslavách a zvycích jiných náboženství, dostává se na zcestí vzdálené od islámu.

3) Účast a podílení se na přípravách k pohanským (neislámským) svátkům je hříchem*. Připomeneme, že prorok Boží řekl: „Kdokoli napodobuje nějaký lid, je z něj.“ Tedy, muslimům je zakázáno napodobovat nevěřící a pořádat hostiny a večírky k takovým příležitostem, vyměňovat dárky, rozdávat sladkosti, brát si v práci volno apod. Nikomu z muslimů není dovoleno účastnit se spolu s křesťany (židy, hinduisty, pohany, nebo s ateisty slavícími neislámské svátky) oslav, protože ty jsou součástí jejich náboženství, případně jejich neislámské identity. Jsou jedněmi z hlavních znaků, podle kterých se mezi sebou rozpoznávají a jsou znakem jejich pokřiveného náboženství (toho, jak se odchýlili od islámu). Muslimům je zákázáno podporovat nevíru, nebo věci vedoucí k nevíře. O tom není pochyb podle Koránu, sunny i podle zdravého rozumu. Bůh pravil v Koránu: „a nenásleduj jejich učení scestná, vzdaluje se tak od toho, čeho se ti z pravdy dostalo…“ (Máida 5:48). Na jiném místě Bůh chválí ty, kteří se neúčastní neislámských svátků a tradic: „…a ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných (přidružování k Bohu, podle výkladů se týká neislámských svátků) jdou, míjejí je důstojně…“ (Furkán 25:72).  Mimo důkazů z Koránu a sunny je z historie známo, že v době chalífátu křesťané a židé, kteří žili mezi muslimy jako chráněnci a platili státu daň džizju, měli a slavili své vlastní svátky.

Není znám jediný muslim z generace ctnostných předků, správně vedených chalífů a jejich společníků, který by se účastnil těchto jejich zvyků, nebo jim k nim blahopřál. Toto také potvrzuje Omarova dohoda s těmito nemuslimskými chráněnci, kterou později přijali všichni ashábové (společníci z doby Proroka) a učenci islámské právní vědy.

sujud sejda4) I pouhé blahopřání k pohanským (neislámským) svátkům může být hříchem*. Jak už je patrné, přát nevěřícím k jejich svátkům, jako jsou Vánoce, Velikonoce, oslavy Valentýna, Jana, Mikuláše apod. je zakázáno. Jak udává Ibn Kajjím ve své knize Ahkámu l-ahli zimma: „Přát nevěřícím k jejich náboženských projevům je zakázáno, na čemž se shodují všichni učenci. Např. když bychom jim přáli k jejich svátkům, půstu apod. říkajíce jim: „šťastné svátky“ apod. Ikdyž tím nevyjadřujeme nevíru, je to harám. Je to, jako bychom jim blahopřáli k jejich sedždě (pokleknutí s hlavnou na zemi) před sochou….“

A opravdu, může muslim upřímně přát nemuslimům k projevům jejich nevíry? Vždyť těmito projevy se distancují od víry v Jediného Boha = od islámu. Deklarují tak, že ještě nepoznali Boží lásku. Deklarují tak, svou ztracenost. Deklarují, že neznají islám tak, jak jej Bůh popsal v Koránu a prorok Mohamed uvedl mezi lidstvo svým příkladem. Budeme přát komukoli z lidí k jejich hříchům? Ať už to jsou hříchy malé nebo velké. Vždyť nepřejeme úspěch a požehnání, když lidi kradou, lžou, berou drogy, pijí alkohol, cizoloží, zabíjejí, uctívají modly? Stejně tak, kdo blahopřeje druhému k jeho nevíře, novotě ve víře, nebo k hříchu, jedná škodolibě a sám sebe vystavuje Božímu hněvu! Protože takové blahopřání v sobě zahrnuje potvrzování správnosti jejich stavu a utvrzení a potěšení nevěřícího v jeho nevíře, hříchu, neznalosti… Takové blahopřání je hříchem. A hřích konaný dobrovolně je hříchem, ať už jej muslim provádí ze slušnosti, nebo přátelství, nebo se stydí odmítnout, nebo z jiného důvodu.

My bychom měli právě naopak, z lásky ke každému člověku, upřímně účast na těchto věcech, nebo blahopřání k nim, odmítnout a říct, že to děláme kvůli naší víře v Boha. To je další způsob, jak předat poselství islámu dál. A předat informace o islámu je naše povinnost a nejlepší služba našim spoluobčanům. Každý člověk má právo na to, poznat Boží lásku a víru. Nesobecky se tak podělíme o věrouku islámu a nebudeme jim blahopřát k hříchům a nevíře. Je to forma slušná, nenutící a vyvarujeme se tak vlastním hříchům.


*Důležitá poznámka:
V případě, že je muslim/muslimka součástí nemuslimské rodiny, někteří učenci povolují, aby se podílel na rodinných záležitostech spojených s nemuslimskými svátky s tím, že se nebude dopouštět zakázaného (nekonzumoval zakázané, nekonal zakázané uctívání spolu s nimi, nedával jim dárky proto, že by to byl jeho svátek, neblahopřeje jim k tomuto svátku, ale popřeje jim třeba všeobecně zdraví, štěstí, Boží vedení atd.).

Samozřejmostí je, že k tomu svátku pak nebude žádný muslim vést své děti. Dejme si pozor na to, že mnohé české státní školy nejsou sekulární, jak se oficiálně říká – je paradoxní, že sekulární školy vychovávají malé děti ve víře v Ježíše, jako „syna Božího“ a preferují tak jedno náboženství – zahrnují do své výuky a prostředí křesťanské svátky a symboliku (a nedělají to na svátky jiných světových náboženství, jako je judismus, islám, budhismus., přičemž tato náboženství jsou v ČR i mezi žáky zastoupena). Proto je zapotřebí, dá-li Bůh, aby to bylo dětem vysvětleno s předstihem, než je ovlivní prostředí a mateřských a jiných škol. Zde jasně vidíme důležitost islámské výchovy dětí již od samotného narození. Zajištění, ať přijmou za své morálku a vzor proroka Mohameda, nejlepšího z lidí, ne to, co mohou vidět v TV, ve školách apod. Je důležité vytvoření podmínek, ať jsou děti v dobrém islámském prostředí od útlého věku (naším příkladem a prosbami k Bohu mohou získat lásku k víře, lásku k modlitbě, lásku ke Koránu, lásku k muslimům a mešitě, přirozený stud – například tím, že se budou rozlišovat a rozdělovat chlapci a dívky a jejich prostředí, postupně a pomalu, podle věku). Tak se stanou imunní vůči chorobám srdce a falešným ideologiím, ještě předtím, než je mohou zasáhnout prostřednictvím TV, internetu, nemuslimských kamarádů, nebo chodí-li do neislámských státních škol. Získá-li dítě hrdost na to, že je nositelem poselství islámu v předškolním věku (to je něco jiného než „zvyklost nebo donucení!), stejně jako islámskou morálku a žije-li v islámském prostředí v rodině i komunitě, jen těžko to pak deformuje křesťanská (ač oficiálně se mluví o sekulární) nenáboženská školní výchova a její odlišné pricipy.

A na závěr přejeme všem, ať prožíjí klidný konec roku. Mnozí lidé tuto možnost nemají.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Muslimská komunita v ČR, Společenost - islamizace se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.