Káhirská deklarace lidských práv v islámu

OrganizationOfIslamicCooperationPředklad dokumentu Organizace islámské spolupráce (Organisation of Islamic Cooperation; Organisation de la Coopération Islamique; منظمة التعاون الاسلامي )

Káhirská deklarace lidských práv v islámu

(Cairo Declaration on Human Rights in Islam; Déclaration du Caire – Déclaration des droits de l’homme en islam ; إعلان القاهرة لحقوق الإنسان في الإسلام)

Devatenáctá islámské konference ministrů zahraničních věcí (Mírové zasedání, Vzájemná závislost-propojenost a rozvoj), která se konala v Káhiře, v Egyptě 9. až 14. Muharramu 1411 hidžry (to odpovídá 31. července až 5. srpna 1990 gregoriánského kalendáře):

S vědomím, že lidstvo má v islámu postavení jako zástupce Boha na Zemi;

Uznávajíce důležitost vydání dokumentu o lidských právech v islámu, který bude sloužit jako průvodce pro členské státy ve všech oblastech života;

Po přezkoumání stádia, kterým dosud prošel návrh tohoto dokumentu a po předání příslušné zprávy generálnímu tajemníkovi;

Po přezkoumání Zprávu o zasedání výboru právních expertů, který se konal v Teheránu, od 26. do 28. prosince 1989;

Souhlasí s tím, vydat Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu, která bude sloužit jako obecný průvodce pro členské státy v oblasti lidských práv;

Potvrzujíce tímto civilizační a historickou roli islámské obce, kterou Bůh učinil jako nejlepší komunitu, a která dala lidstvu univerzální a dobře vyváženou civilizaci, ve které je harmonie mezi pozemským a oním posmrtným světem, kde jsou znalosti spojeny s vírou, a která naplňuje očekávání, že ukáže cestu celému lidstvu, které je zmateno z různých a protichůdných přesvědčení a ideologií, a že poskytne řešení pro všechny chronické problémy této materialistické civilizace;

Jako příspěvek k úsilí lidstva při domáhání se lidských práv, k ochraně člověka před vykořisťováním a pronásledování, a jako potvrzení jeho svobod a práva na důstojný život v souladu s islámskou šarí’a;

S předsvědčením, že lidstvo, které dosáhlo pokročilé fáze v přírodních vědách, zoufale potřebuje a stále potřebovat bude víru, aby podpořilo svou civilizaci a jako motivující sílu k ochraně svých práv;

S vírou, že základní práva a svobody podle islámu jsou nedílnou součástí islámského náboženství a že nikdo nemá právo je zrušit, zcela nebo jen částečně, nebo je porušovat a ignorovat, protože vychází ze seslaných Božích příkazů, které jsou obsaženy v Boží knize – Koránu, a které byly seslány prostřednictvím posledního z Božích proroků k dokončení předchozích Božích poselství a k zajištění těchto základních práv a svobod, což je jedním ze způsobů uctívání Boha. Zatímco jejich zanedbání nebo porušení je zavrženíhodný hřích. S vírou, že ochrana těchto základních práv a svobod je individuální odpovědnost každého člověka a kolektivní odpovědnost celé ummy – muslimské obce.

Tímto se na základě výše uvedených principů prohlašuje:

Článek 1:
( a ) Všechny lidské bytosti tvoří jednu rodinu, jejíž členy spojuje poddané postavení vůči Bohu , a všichni jsou potomci Adama. Všichni lidé jsou si rovni v základní lidské důstojnosti a základních povinnostech a odpovědnosti, bez jakékoli diskriminace na základě rasy, barvy pleti, jazyka, víry, pohlaví, náboženské příslušnosti, politické příslušnosti, sociálního postavení nebo jiných kritérií. Pravé Boží náboženství zaručuje, posílení této důstojnosti spolu se zachováním nedotknutelnosti lidské osobnosti.
( b ) Všechny lidské bytosti jsou Boží stvoření a On nejvíce miluje ty, kteří jsou nejprospěšnější Jeho stvořením a nikdo není nadřazen druhému, jen z pohledu bohabojnosti a dobrých skutků.

Článek 2:
( a ) Život je Boží dar a právo na život je zaručeno každé lidské bytosti. Je povinností každého jednotlivce, společností a států zaručit toto právo proti jakémukoli jeho narušení a je zakázáno vzít život druhému člověku kromě z důvodů, které jsou předepsány v šarí’a.
( b ) Je zakázáno použití jakýchkoli prostředků, které by mohly vést v genocidní zničení lidstva.
( c ) Ochrana lidského života během doby, kterou člověku určil Bůh na tomto světě, je povinností vycházející ze šarí’a.
(d) Ochrana před ublížením na zdraví je zaručené právo. Je povinností státu jej ochránita je zakázáno jej porušit bez oprávněného důvodu předepsaného v šarí’a.

Článek 3:
( a ) V případě použití síly a v případě ozbrojeného konfliktu není přípustné zabití neozbrojeného civilisty, zvláště pak starých lidí, žen a dětí. Ranění a nemocní mají právo na lékařské ošetření; a váleční zajatci mají právo na výživu, přístřeší a oblečení. Je zakázáno znevažovat a mrzačit mrtvá těla. Je nutné vyměňovat válečné zajatce a zajišťovat jim návštěvy, nebo setkání rodin, které jsou rozdělené kvůli válce.
( b ) Je zakázáno kácet stromy, ničit zemědělské plodiny a zabíjet hospodářská zvířata, ničit civilní budovy nepřátelské strany střelbou, odstřelováním, nebo jinými způsoby.

Článek 4:
Každá lidská bytost má právo na lidskou důstojnost a ochranu svého jména a cti během svého života i po něm. Stát a společnost musí zaručit ochranu ostatků a pohřebních míst před znesvěcováním.

Článek 5:
( a ) Rodina je základ společnosti a manželství je základem rodiny. Muž a žena mají právo na uzavření manželství a žádné omezení kvůli rase, barvy pleti nebo národnosti jim v tom nemohou bránit.
( b ) Společnost a stát musí odstranit všechny překážky pro uzavření manželství a ulehčovat jej a zároveň má povinnost ochraňovat rodinu a její blaho.

Článek 6:
( a ) Žena je rovnocenná muži v lidské důstojnosti a má svá vlastní práva a povinnosti. Je samostatným občanským subjektem a má svou finanční nezávislost, právo ponechat si své vlastní jméno a zachovat rodokmen.
( b ) Manžel je odpovědný za chod a blaho rodiny.

Článek 7:
( a ) Okamžikem narození má každé dítě právo vůči svým rodičům, společnosti a státu na správné ošetřování, výchovu, materiální, zdravotní a morální péči. Jak plod, tak matka, musí být ochraňovány a musí jim být poskytnuta zvláštní péče.
( b ) Rodiče a ti, kteří jsou v pozici jako rodiče, mají právo zvolit druh vzdělání, které preferují pro své děti, za předpokladu, že berou v úvahu nejlepší zájem a budoucnost dětí v souladu s etickými hodnotami a principy šarí’a.
( c ) Oba rodiče mají specifická práva vůči svým dětem a příbuzní mají práva vycházející z příbuznosti v souladu s principy šarí’a.

Článek 8:
Každá lidská bytost má právo užívat právní způsobilosti, se všemi právy a povinnostmi. V případě, že je schopnost nakládat se svou právní způsobilostí omezena nebo ztracena, má tato osoba právo být zastupována svým zástupcem.

Článek 9:
( a ) Vzdělání je povinností a poskytování vzdělávání musí být zaručeno společností a státem. Stát musí zajistit dostupnost, způsoby a prostředky pro získávání vzdělání a musí zaručit jeho různorodost v zájmu společnosti tak, aby mohl být každý člověk seznámen s islámským náboženstvím a mohl odhalovat tajemství vesmíru ku prospěchu lidstva.
( b ) Každá lidská bytost má právo získat jak náboženské, tak světské vzdělání v různých vzdělávacích , výukových a výchovných institucích, zahrnujících rodinu, školy, univerzity, média apod., a to takovým celkově vyváženým způsobem, který umožní jeho osobnostní růst, posílí víru v Boha a podpoří respekt člověka k právům a povinnostem a vůli k jejich obraně.

Článek 10:
Islám je náboženství skutečné nezkažené přirozenosti. Je zakázáno využívat jakékoli formy nátlaku na člověka, nebo zneužívat jeho chudoby a nevzdělanosti k tomu, aby přešel od jednoho náboženství k druhému, nebo k ateismu.

Článek 11:
( a ) Lidské bytosti se rodí svobodné a nikdo nemá právo je zotročit, ponížit, utlačovat nebo zneužívat je. V životě není žádná poddanost, kromě poddanosti vůči Bohu.
( b ) Kolonialismus všech typů je jednou z nejhorších forem porobení a je zcela zakázán. Lidé, kteří trpní pod kolonialismem mají plné právo na svobodu a na sebeurčení. Je povinností všech států a národů podporovat snažení porobených národů o odstranění jakékoli formy okupace a všechny státy a národy mají právo zachovat si svou nezávislost a kontrolu nad svým bohatstvím a přírodními zdroji.

Článek 12:
Každý člověk má v rámci šarí’a právo na volný pohyb a na to, aby si zvolil své bydliště, ať už ve své zemi, nebo mimo ni. A pokud je pronásledován, má právo hledat azyl v jiné zemi. Země poskytující azyl má povinnost poskytnout uprchlíkovi ochranu, dokud nebude tato osoba v bezpečí, a to za předpokladu, že uprchlík nevyhledává azyl za účelem spáchání činu, který je v šarí’a označen jako zločin.

Článek 13:
Právo na práci je zaručeno státem a společností pro každého práceschopného člověka. Každý má právo si vybrat práci, která mu nejlépe vyhovuje a které odpovídá jeho zájmům, stejně jako zájmům společnosti. Zaměstnanec má právo na ochranu a bezpečí, stejně jako na další sociální záruky. Nesmí mu být přidělena práce nad jeho schopnosti a nesmí být podroben donucování, zneužívání, nebo jakémukoli poškozování. Má nárok – bez ohledu pohlaví – na odpovídající mzdu za svou práci bez zpoždění, stejně jako právo na dovolenou a příspěvky, které si zaslouží. Zaměstnanec má ze své strany povinnost své práci věnovat veškerou pozornost a pečlivost. V případě sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem musí zasáhnout stát a spor napravit, potvrdit právní nároky a vykonat nestrannou spravedlnost.

Článek 14:
Každý má právo vydělávat si na živobytí legální cestou bez monopolizace, podvodu, či poškozování sebe nebo ostatních. Lichva (riba) je jednoznačně zakázána.

Článek 15:
( a ) Každý má právo vlastnit majetek nabytý legitimní cestou a má nárok na svá vlastnická práva bez poškozování sebe, ostatních nebo společnosti obecně. Vyvlastnění není přípustné, s výjimkou veřejného zájmu, a to pouze za výplatu bezodkladné a odpovídající náhrady.
( b ) Konfiskace majetku je zakázána s výjimkou nutnosti vymezené zákonem.

Článek 16:
Každý má právo, aby využíval plody své vědecké, literární, umělecké nebo technické práce, jejímž je autorem. Má právo na ochranu hmotného i nehmotného prospěchu z této práce, pokud to není v rozporu s principy šarí’a.

Článek 17:
( a ) Každý má právo na život ve slušném prostředí, daleko od neřestí a morální zkaženosti, které poskytne člověku zdravý morální osobnostní vývoj a je povinností státu a všeobecně společnosti zaručit toto právo.
( b ) Každý má právo na zdravotní a sociální péči a na přístup k veřejné občanské vybavenosti, kterou poskytuje stát a společnost podle dostupných zdrojů státu a společnosti.
( c ) Stát má povinnost zaručit právo jednotlivce na slušné živobytí, které splní jeho – a na něm závislých osob – potřeby zahrnující potraviny, ošacení, bydlení, vzdělání, lékařskou péči a všechny ostatní základní životní potřeby.

Článek 18:
( a ) Každý má právo na život v bezpečí pro sebe, své rodinné příslušníky a ochranu svého náboženství, své cti a svého majetku.
( b ) Každý má právo na soukromí v osobních otázkách svého domova, své rodiny, majetku a vztahů. Je zakázáno člověka špehovat, sledovat, nebo poškozovat jeho dobré jméno. Stát má povinnost ochránit člověka před svévolným zasahováním do života.
( c ) Soukromí domovů je ve všech případech nedotknutelné. Je zakázáno do nich vstupovat bez povolení jejich obyvatel, nebo protiprávním způsobem, nesmí být zničen nebo zabaven a obyvatelé nesmí být vystěhováni.

Článek 19:
( a ) Všechny osoby jsou si před zákonem rovny, bez rozdílu mezi vládci a občany.
( b ) Právo vyžadovat spravedlnost je zaručeno všem.
( c ) Právní odpovědnost je ve své podstatě individuální.
( d ) Nic se nesmí se označovat za zločin a nesmí se trestat za nic, kromě toho, co je ustanoveno v šarí’a
( e ) Obviněná osoba je považována za nevinnou, dokud není prokázána vina v procesu bez zbytečných průtahů a musí být zajištěna obhajoba obviněného.

Článek 20:
Není dovoleno bez legitimního důvodu zatknout osobu, nebo omezit její svobodu, donutit k vyhnanství, nebo ji trestat. Je zakázáno vystavit člověka fyzickému nebo psychickému mučení, nebo jakékoli formě špatného zacházení, týrání nebo ponížení. Stejně tak není povoleno vystavit člověka lékařským nebo vědeckým pokusům bez jeho vědomí, nebo vystavovat jeho zdraví a život ohrožení. Stejně tak není možné vyhlásit mimořádné zákony, které by výše zmíněné akce povolovaly.

Článek 21:
Braní rukojmích v jakékoli formě, nebo za jakýmkoli účelem je přísně zakázáno.

Článek 22:
( a ) Každý má právo vyjádřit svobodně svůj názor takovým způsobem, který není v rozporu s principy šarí’a.
( b ) Každý má právo obhajovat a doporučovat správné a varovat před špatným a hříšným podle zásad islámské šarí’a.
( c ) Informovanost je životně důležitá potřeba společnosti. Nesmí být využita nebo zneužita způsobem, který poškodí vážnost a důstojnost proroků, narušuje morální a etické hodnoty nebo rozkládá, poškozuje nebo narušuje společnost nebo oslabuje její důvěryhodnost.
( d ) Je zakázáno vyvolávat nacionalistickou nebo ideologickou nenávist nebo dělat cokoli, co může podněcovat k jakékoli formě rasové diskriminace.

Článek 23:
( a ) Pravomoc znamená důvěru; její zneužití nebo škodlivé využívání je zakázáno, aby byla ochráněna základní lidská práv
( b ) Každý má právo se účastnit, přímo nebo nepřímo, na správě veřejných záležitostí své země. Každý má také právo zastávat veřejné funkce v souladu s ustanoveními šarí’a.

Článek 24:
Všechna práva a svobody stanovené v této deklaraci jsou předmětem islámské šarí’a.

Článek 25:
Islámská šarí’a je jediný zdroj pro vysvětlení nebo bližšího objasnění každého z článků této deklarace.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s