Terorismus (kdo vraždí ve jménu islámu)

Doporučujeme tyto dva texty:

1) Stanoviska učenců islámu a institucí muslimů o terorizmu (PDF online)


2) Kdo vraždí ve jménu islámu

Tento text se snaží o doposud málo zastoupený pohled na současné události a zodpovědět s nimi spojené otázky. Je určen prvoplánovitě muslimům a v neposlední řadě také nemuslimské veřejnosti, která mnohdy cítí zděšení a obavy. Nechceme dekonstruovat problematiku terorizmu a tlumit politizaci daného problému, i když i za tím možná existuje jistá potřeba, vzhledem k extremistům z opačného tábora, jež této karty zneužívají.

Vzhledem k současným teroristickým útokům v Keni i v souvislosti s násilím a výhružkami vůči nemuslimům i muslimským oponentům pachatelů na jiných místech světa, jsme nuceni stále znovu a znovu se vracet k problematice terorizmu a k projednávání všech s ním spojených otázek z pozice islámu a jeho Zákona. Tím spíše, když se zločiny tohoto druhu nyní dotkly také oblastí střední Evropy, v podobě únosů nebo vražd českých a slovenských občanů, jako byl případ horolezců zabitých v pákistánských horách nebo dvou dívek unesených balúčskými separatisty. Čím je ideologie, která je za tohle zodpovědná? Kdo jsou zločinci, kteří ve jménu islámu unášejí a vraždí nevinné lidi? Podle čeho je poznáme a co mají společného? Uznává islám terorizmus za zločin? Jak a čím terorizmus porazit?

 

Bezpečnostní experti definují terorizmus jako každý akt násilí, motivovaný prosazováním vlastních politických cílů či náboženských představ. Tento způsob artikulace vlastních požadavků, jakkoli je zrůdný, existuje ve všech společnostech světa, včetně (a zdaleka nejen) muslimských. Najdeme ho i u radikálních evangelikálních konzervativců bojujících proti převaze federální vlády v USA, mezi katolickým obyvatelstvem Latinské Ameriky či Evropy, mezi pravoslavnými na Balkáně, u sikhských a hinduistických ultranacionalistů v Indii, mezi buddhisty v Myanmaru, mezi příslušníky tradičních, např. afrických kultů, ale i mezi novodobými synkretiky v podobě japonské sekty Óm Šinrikjó, či ateisty a sekularisty, jako jsou marxistické bojůvky nebo ultrapravicové milice.

 

Podle průzkumů renomovaných odborníků dosahuje podíl muslimů mezi pachateli teroristických útoků jen velmi malou menšinu – např. podle průzkumu severokarolínských univerzit Duke a Chapel Hill činil od září 2001 podíl domácích muslimských pachatelů zločinu terorizmu v USA pouze 6% všech teroristických útoků.[1] Nikdo však nepopírá existenci takových jedinců, ani fakt, že se alespoň část z nich ve svém jednání odvolává především na Korán a Sunnu. A právě o těch bychom měli, jakožto muslimové, hovořit především.

 

Otázka názorů stojících v pozadí podobných zločinů a umožňujících jejich dokonání je naprosto legitimní a nezbytná pro podchycení a vykořenění tohoto zločinu. V obecném smyslu slova zde hovoříme o pachatelích, kteří se pro dosažení svých cílů a šíření svého poselství nezdráhají použít síly a toto ospravedlňují dohledatelnými islámskými argumenty. Neznáme sice vždy nutně celé pozadí těchto činů a v průběhu času se mohou nashromáždit důkazy podrývající původní naraci těchto událostí. Vyšetřování a zhodnocování všech verzí se však musí zhošťovat zodpovědné, spravedlivé, kompetentní a ideologicky nestranné orgány, zodpovědné vůči tomuto úkolu. My se do náplně jejich činnosti vměšovat nebudeme a naopak se budeme přidržovat faktů jasných a dobře známých.

 

Hovoříme-li o teroristech, kteří se zaštiťují islámskými argumenty, vždy je třeba dokola opakovat, že jsou to především opět muslimové, kdo je tímto násilím nejvíce postižen přímo jako oběť, neboť při podobných incidentech pravidelně ztrácí život více muslimů, než příslušníků kteréhokoli jiného vyznání. A sami tito pachatelé mají převeliké štěstí, že nejsou souzeni podle šarí’y. V případech, o kterých je řeč[2] by, jak tvrdí Ahmet Alibašić ve své studii Militantní extremisté – cháridžovci nové doby: „byl totiž jejich čin posuzován jako ozbrojená vzpoura, obecné ohrožování, či ozbrojené přepadávání, tedy zločin z trestněprávní kategoriehudúd,[3] za nějž hrozí až trest smrti.

 

Potom vyvstává otázka, jak tyto pachatele nazývat, definovat a identifikovat. Média, především ta západní, dnes v různé míře užívají celou škálu pojmenování, která jsou z různého důvodu zavádějící. Otázka správného názvu není ani alibizmem, ani teoretizujícím hnidopišstvím, neboť představuje smysluplnou obranu jednak před snahou teroristů vmanipulovat muslimskou a nemuslimskou společnost do války kataklyzmatických rozměrů a druhak před ztrátou svobody a rovných práv, na kterých západní společnost staví svou legitimitu, či inkluzivity termínu muslimové, resp. ahlu l-kibla[4], na kterou se odvolává muslimský svět.[5]

 

Prvním obětním beránkem hysterie, kterou takové akce na mezinárodním plénu vyvolávají, je bezpochyby samo toto náboženství – islám a ten, kdo se mu připisuje – muslim. Jak již bylo ukázáno, tyto činy samy o sobě, stejně jako ideologie, ze které pramení, mají s islámem společného asi tolik, co křesťanství s fašizmem, či ještě méně. Důkazem je celá řada fatew, prohlášení, iniciativ, článků, brožur a knih psaných učenci, odborníky, intelektuály a spisovateli nejrůznější provenience mezi všemi názorovými proudy muslimské společnosti a jedná se o naprosto mainstreamový názor mezi islámskými učenci a teology všech profilací. To je skutečnost, již nemožno ignorovat. Ačkoli podobnost mezi muslimy a příslušníky radikálních muslimských hnutí je jen v tom, že se všichni připisují islámu, tento fakt nemusí být průměrnému Zápaďanovi z pochopitelných a lidských důvodů vůbec znám. Takový člověk pouze vidí, že všichni muslimové se modlí pětkrát denně a recitují Korán. O to větší důležitost je třeba přikládat dialogu a kvalitní islámské osvětě, překonávající vzájemnou nedůvěru a přetrvávající předsudky.

 

Velmi častým je termín přejímaný z anglofonních, především amerických neokonzervativních kruhů, džihádisté. Jde opět o velmi nešťastné označení, které podvědomně propojuje svatou islámskou povinnost džihádu ve všech jeho podobách s jedněmi z nejodpornějších kriminálních aktů, které dnešní svět zná. Vyvolávají klima, kdy je zločinem použít na veřejnosti i samo slovo džihád a popsat jeho pravý význam. Tento pojem je pak nadobro přenechán pro diskurs právě těch živlů, před kterými se chceme chránit.

 

Neadekvátním se jeví také outsiderovské[6] denotace vypůjčené ze slovníku jiných náboženských a tradic a kultur, jmenovitě fundamentalizmus, radikalizmus, extremizmus, či dnes velmi populární termín islamizmus.

Za fundamentalisty byli původně označovaní ti američtí křesťané, kteří lpěli na doslovném čtení Bible. Slovo implikuje návrat k fundamentu, k základu, což je také tendence, která se jeví leitmotivem islámské historie. První generace muslimů jsou všeobecně ideálem hodným následování a odkazují na ně více méně všechny duchovní proudy mezi muslimy, oprávněně i neoprávněně. Striktně viděno, většinu muslimů by pak z tohoto pohledu šlo označit za fundamentalisty, aniž by měli nějakou spojitost s násilím, nebo pseudoislámem, který za násilnými činy, o nichž tu je řeč, stojí.

 

Podobně nejednoznačný je i termín radikalizmus, který může na jedné straně evokovat vypjatost a zkratkovitě zjedodušené názory a na straně druhé snahu o návrat ke kořenům. Navíc i mnozí modernisté, revizionisté a reformátoři, stojící v přímé opozici proti militantním hnutím, nazývají svou snahu o přeměnu muslimské společnosti a jejího vnímání islámu jako radikální buď sami v pozitivním, nebo je tato reforma nazývána jejich kritiky jako radikální v negativním smyslu slova.

 

Přímou návaznost neposkytuje ani termín extremizmus, evokující krajnost, nebo integrizmus, odkazující nazplošťování vícerozměrné skutečnosti, přičemž obou lze užít na obě strany podobně jako radikalizmu, aniž by byla zachycena přímá podstata myšlení a motivace těch, kteří islámskými texty zaštiťují vlastní násilí.

 

Nakonec se dostáváme i k názvu islamizmus a označení islamista, který byl v nedávné době velmi zpopularizován medii. Islamista je vůbec zavádějící označení, neboť ve starší literatuře je takto označován i odborník zběhlý v islamistice, společenskovědní disciplíně popisující kulturu, náboženství, jazyky, společnost a historii islámských společností (dnes bychom řekli islamolog). Termín též svádí neznalé k mylnému označování muslimů jakožto věřících islámu právě tímto slovem, podle vzoru buddhizmus-buddhista, hinduizmus-hinduista atd. Navíc se dostáváme do podobné pasti jako v případě fundamentalizmu (značná část muslimů je de facto islamisty, neboť v politickém životě obecně prosazují islámské hodnoty, aniž mají cokoli společného s násilnickým pseudoislámem). Islamizmus, podle současného vidění, označuje společensko-politický názor prosazující v různé míře hodnoty islámu a šarí’y ve veřejném prostoru a v politice, což může nabývat velmi rozmanitých podob, z nichž mnohé jsou muslimským ekvivalentem (post)křesťanských politických proudů v Evropě, ale lze najít i pár takových, jež se od politického násilí nedistancovaly. Fakt, že mnozí islamisté prosazují třeba i zavedení trestů hudúd, není sám o sobě určující pro posuzování jejich sklonnosti a ochoty pro dosažení a prosazení těchto politických cílů sáhnout i k násilí.

 

Pokud by už někdo chtěl těchto islámu cizích denotací, měl by nad adjektivem „islámský“ upřednostnit adjektivum „islamistický“ odkazující prioritně na politický rozměr věci a nikoli na náboženství jako takové a rovněž vystihnout násilnost, bojovnost. Výstižnějšími se tedy jeví např. pojem militantní islamistická uskupení, hnutí, organizace apod.

 

Ideologii, která stojí v pozadí krvavých teroristických akcí „ve jménu islámu“ nelze nazvat ani původnějšími islámskými, tedy v základu insiderovskými[7] pojmy salafizmus, či wahhábizmus [8] a to ze dvou důvodů:

1. Nikdo v našem diskursu neposkytl adekvátní definici těchto pojmů a existuje poměrně značný chaos v jejich užívání.

2. Tímto pojmem jsou zejména v kontextu postsocialistických zemí denotováni muslimové oddaně praktikující svou víru, nepřipisující se žádnému mezhebu a následující přímo náboženský text, věřící, kteří mají tendenci organizovat se mimo tradiční a zaběhnuté islámské instituce v oblastech, kde takové existují a kteří bazírují na preferovaném (arab. رَاجِحٌ rádžih) názoru, což případně může občas hraničit až s anatemou názorů ostatních.

 

Toto označení ze strany nemuslimů, či „kulturních“ muslimů se poněkud kryje s dichotomií praktikující-nepraktikující či radikální-umírněný a to v závislosti na míře kontroverze a nezvyklosti, kterou islám v dané společnosti představuje. Samotné tyto dichotomie jsou však produktem západního, nemuslimského pohledu zvenčí. Jenže oddaní věřící sami sebe nemusí nutně připisovat selefíjské da’wě a proti druhému označení se dokonce vymezují. Dále literalistou je každý, kdo uznává např. dědické výměry, stanovené Koránem. Překonávání tradičních řešení jednotlivých mezhebů je navíc v dnešní době nevyhnutelné a nutné. V hojné míře k němu dochází i ze strany tradičních islámských institucí v muslimském světě. Ostrým odmítáním názorů jiných se nevyznačují jen někteří jedinci připisující se selefíjské da’wě, ale častokrát i v mnohem větší míře tzv. modernisté, tradicionalisté či súfíjové.

 

I kdybychom už označili (jakkoli historicky nepřesně) saúdské selefíjské učence za wahhábisty, nemůžeme opomenout skutečnost, že titíž učenci sami, ať už ti režimem uznávaní, jako šejch Ibn Báz,šejch Ibn Usejmín, muftí KSA ‘Abdul’azíz Áli Šejch a další, či disidenti jako šejchové Selmán al-‘Awda a Sefer al-Hawálí, se rozhodně staví proti tomuto druhu moderního násilí a reagovali tak jako jedni z prvních. Zmínění pachatelé také autoritu těchto učenců častokrát neuznávají. Proto je na pováženou vést mezi nimi spojitost. O to více je neadekvátní, pokud tohoto pojmu užívají také některé kruhy mezi muslimy, aby démonizovali určitou skupinu věřících z vlastních řad a štvali proti nim okolí. Vytýkáme-li Západu nálepkování, třeba se z naší strany vyvarovat téhož.

 

Nejadekvátnější a nejsmysluplnější ze všech je dle mého soudu klasické islámské označení cháridžovci (arab.خوارج chawáridž, dosl. ti, kteří odešli) V krátkosti, šlo o nejstarší odštěpenecký proud v dějinách islámu, o jedince, kteří odmítli lidskou arbitráž ve sporu mezi tehdejším chalífou Alím ibn Abí Tálibem a toho času syrským guvernérem Mu’áwíjjou ibn Abí Sufjánem رضي الله عنه. Tento svůj čin ospravedlnili selektivními citacemi z Koránu a doslovným výkladem části koránských veršů:

فَالْحُكْمُ لِلَّهِ الْعَلِيِّ الْكَبِيرِ

Rozsudek pak náleží Bohu vznešenému, velikému! (Gháfir:12)

أَلا لَهُ الْحُكْمُ

Zdaž jen Jemu nepřísluší soudit? (An’ám:62)

a toto stanovisko se pokusili společnosti vnutit násilím a terorem, kterému padl za oběť i samotný chalífa ‘Alíرضي الله عنه.

V ideologii i činech této skupiny lze jasně rozpoznávat povědomé rysy těch, kteří své činy užíváním islámských pojmů a argumentů legitimizují dnes, aniž bychom viděli nějaký propastný rozdíl mezi cháridžovci a jimi, nebo případnou dvojsečnost tohoto srovnání. Nacházíme to samé zarputilé lpění na praktikování vnějších aspektů víry, selektivitu a doslovnost při výběru a výkladu náboženských textů a okázalý disrespekt vůči jakékoli politické, nebo náboženské autoritě mimo svou vlastní skupinu. Ba co více, takoví jedinci se nezdráhají vykonat تِكفِيرٌ tekfír, tj. prohlásit za nevěřícího kohokoli z muslimů, který s jejich myšlenkami nesouhlasí a tak učinit jeho krev, majetek a čest povolenou jako cíl útoku.

Právě prvek tekfíru se zdá pro schvalování násilí jako metody prosazování vlastního názoru klíčovým a terorizmus je typickým metodologickým aspektem cháridžizmu. Jinak řečeno, cháridžovec je nositelem určitého přesvědčení a stanovisek. Když zradikalizuje a přejde od myšlenek a slov k činům, pravidelně se stává teroristou.[9] Právě toto ostentativní prohlašování jiných muslimů za nevěřící, provázené vyhraněnou sebeizolací od nich může být, ač v sekulární společnosti není samo o sobě trestné, indikátorem hlubších projevů radikalizace.

Je také dělítkem mezi těmito militanty a ostatními muslimy, kteří respektují imperativ Koránu:

وَلا تَقْتُلُوا النَّفْسَ الَّتِي حَرَّمَ اللَّهُإِلاَّ بِالْحَقِّ

a nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva (An’ám:151)

A kteří mají na paměti jasné varování a hrozbu formulovanou Božím Poslem صلى الله عليه و سلم, dochovanou Ibn Omarem رضي الله عنهما:

إذا قال الرجل لصاحبه يا كافر فإنها تجب على أحدهما. فإن كان الذي قيل له كافر فهو كافر فإن لا, رجع إليه ما قال.

Když řekne muž svému společníkovi: „Ó nevěřící,“ pak jeden z nich jím zajisté musí být. Buď je ten, komu tak bylo řečeno, nevěřícím, anebo pokud není, vrací se tato slova na toho, kdo je vyřkl.[10]

 

Tento takřka vyhynulý odštěpenecký proud a zapomenutý pseudoislám byl v arabských společnostech oživen koncem 60. a začátkem 70. let a kulminoval okolo přelomu tisíciletí akcemi proti cílům USA. Vzhledem k dobovým podmínkám a společenskému vývoji, který s tímto jevem souvisel, můžeme aktéry těchto hnutí označit za neo-cháridžovce (arab. خَوَارِجٌ جُدُودٌ chawáridž džudúd, dosl. noví cháridžovci) a takto je nazývá mnoho význačných autorit mezi islámskými učenci moderní doby, jako např. šejch al-Albání رحمه الله a další.[11] Tito jedinci neuznávají nic, než svůj vlastní obrázek Božího Zákona a sami sebe nazvali muhakkima مُحَكِّمَةٌ , tedy ti, kteří uznávají jen Boží rozsudek. Staří cháridžovci ve jménu Božího rozsudku (arab. الحَاكِمِيَّةُ al-hákimíjja) odmítli ‘Alího arbitráž v bitvě s Mu’áwíjjou a novodobí cháridžovci odmítají stanoviska muslimských představitelů a učenců. Podstata je totožná – jakýkoli lidský rozsudek je nepřijatelný. Cháridžovci sami se záhy rozpadli na množství sekt a tito neo-cháridžovci jsou jen jednou z nich.[12]

 

Z hlediska ideového, politického i bezpečnostního máme v případě tohoto přístupu k dispozici tisícileté zkušenosti s tímto jevem přímo u samotných muslimských společností.

Chalífa ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه nejprve jejich přesvědčení prohlásil novotářským, nepřijatelným a chybným, i když se nezasvěceným může na první pohled jevit jako přitažlivé. Nazval jejich doktrínu „slovem pravdy, kterým se zamýšlí faleš“ a vyslal za cháridžovci nejlepšího vykladače Koránu mezi Prorokovými صلى الله عليه و سلمspolečníky, ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, aby se jim pokusil jejich falešné přesvědčení vyvrátit, což se Ibn ‚Abbásovi z velké části také podařilo. Když tento svůj úkol splnil, obrátil se Ibn ‘Abbás k bývalým cháridžovcům a řekl jim: „Tři věci vám dlužím: Nezakážeme vám velebit Alláha Vznešeného v našich mešitách. Nepovedeme proti vám válku. A neupřeme vám váš podíl z válečné kořisti.[13] Jinými slovy zaručil jim svobodu vyznání, právo na život, majetek a vše, na co mají nárok, výměnou za to, že se zřeknou násilí. Sílou proti nim chalífa zakročil až poté, co sami vyprovokovali střet. A když začali boj, nemilosrdně se s nimi vypořádal v bitvě u Nahrawánu, ale nikdy neřešil teologickou otázku, zda jsou muslimy, či jimi být přestali. To bylo irelevantní. Kdo sáhne po násilí, tomu bude rovněž tak odpovězeno. Všichni ostatní mají nárok na svá práva a ochranu svých svobod.

 

V boji proti neo-cháridžovcům musí spolupracovat státy, jejich bezpečnostní aparáty, náboženské autority a občanská společnost. Tvrdá represe nerozlišující mezi abstraktními myšlenkami a reálnými skutky sama není schopná tento problém vyřešit, naopak vede dosti často k nebezpečným přehmatům a křivdám, radikalizujícím další jedince a posilujícím pozici nebezpečných živlů. Klíčovou hodnotou je spravedlnost. Sémě terorizmu klíčí v bažinách nespokojenosti, beznaděje a frustrace, které vznikají díky nespravedlivé politice sociální, kulturní a zahraniční. Pocit ublížení a ponížení dohání jedince k násilnému extremizmu. To, co jim pak dává útěchu, je ideologie, v tomto případě zmrzačený a redukcionistický pseudoislám. Ideologie zasévá sémě, které bez křivdy vnějšího světa nemá šanci vzejít. Zmiňovaný A. Alibašić cituje znalce blízkovýchodního terorizmu Petera Bergena, který v komorní atmosféře radil americké administrativě nenapadnout žádnou muslimskou zemi.[14]Ideologie nových cháridžovců se znovuzrodila v ubíjejícím zoufalství temnot kriminálů, které pro své politické odpůrce budovali arabští sekulární diktátoři. Žalářů, ve kterých skončili svůj život lidé, věznění pro odlišnost svých názorů. Teroristé pofiderních uskupení jsou výsledným produktem tohoto hrůzu nahánějícího mučení a lágrů.

 

Vyvracení chybné argumentace a narovnávání pokřivených stanovisek neo-cháridžovců je prací islámských učenců, které v tomto úkolu nemůže nahradit nikdo jiný. Nápní tohoto intelektuálního boje je:

1. Jasnými důkazy z Koránu a Sunny odsoudit, diskvalifikovat a delegitimizovat neo-cháridžovský diskurs. Tím nebudou vnímáni jako hrdinové a mučedníci, ale jako pouzí bandité a vážná bezpečnostní hrozba.

2. Angažovat se v islámské osvětě a sociální práci mezi masami lidí, nepřenechávaje tuto oblast jako pole působnosti právě takovým jedincům.

3. Pracovat upřímně a věrohodně, podle učení islámu. Nestydět se užít slov typu džihád a šarí’a podobně, jako se ani křesťanské církve ve svém působení nestydí svých dogmat a své etiky.

Jde především o válku idejí a proto je tato náboženská dimenze boje proti terorizmu nejdůležitější. Bez tohoto islámského rozměru není možno vítězství dosáhnout.

 

Také občanská společnost se připojuje svou silou vzdorovat jak extremistickým myšlenkám, tak i nespravedlivosti a křivdám vládních garnitur. Může využít nástroje společenského odsudku, tlaku, konformity, vzdělávání, občanskou angažovaností apod. v závislosti na kontextu doby a místa.

 

Toto snažení se nesmí zvrhnout v čistky a hony na čarodějnice. Jsou jedinci, kteří by kvůli ochraně bezpečnosti státu vyčistili veřejný prostor od všech muslimů. Existují i další, kteří by jej rádi pulírovali od levičáků, zastánců EU, humanistů a liberálů, od ekologistů, nebo naopak od konzervativců, nacionalistů a dalších. Čístkám pak nikdy nebude konce. Navíc by došlo ke smytí zásadního a základního rozdílu mezi neo-cháridžovci a těmi, kteří nesdílejí jejich černobílou vizi světa. Obětovali bychom naši objektivitu, spravedlnost, víru, důstojnost i svobodu. To by bylo jejich největší vítězství, nejvíce ochromující sabotáž a nejničivější teroristický útok, jaký by se kdy mohl stát.

 

Pokud se západní společnost zřekne zákonně správného a spravedlivého procesu vůči obviněným a odvrhne individualizaci trestní zodpovědnosti za dané činy ve prospěch uplatnění principu kolektivní viny, pokud nebude respektovat svobodu vyznání svých muslimských menšin, nepřestane podporovat tyranské systémy svých bývalých kolonií a jednomyslně nevyjádří odpor vůči užití mučení jako vynucovacího prostředku při výsleších, může si být jistá, že požár terorizmu (nejen, ale třeba i ze strany muslimů) ji zachvátí a hrozí ji zničit a rozvrátit. Aby porazila terorizmus neo-cháridžovců, musí západní společnost nutně naslouchat i hlasům, se kterými nesouhlasí a které se jí nelíbí.

 

Pokud muslimský svět (včetně menšin a lokálních většin muslimů evropských) nedopřeje sluchu spravedlivým učencům a bude stále projevovat lhostejnost a zdráhavost k prosazování islámského učení a hodnot i ve sféře legislativy a správy věcí veřejných, pokud bude na jednu stranu podlézat svým bývalým otrokářům či mocným sousedům a na stranu druhou dehumanizovat jistý okruh svých vlastních lidí, pak nedosáhne svornosti a politické síly v konfrontaci s ostatními. Jeho režimy definitivně ztratí legitimitu v řadách svých obyčejných občanů, kteří takto díky nim mohou sejít z přímé cesty islámu vstříc bludu, slibujícímu rajské zahrady výměnou za zabití sebe sama i náhodných kolemjdoucích.  Ahl Sunna we l-Džemá’a nikdy nesmí slevit ze své otevřenosti a inkluzivity, na které jejich věrouka spočívá. Cháridžovci prohlásili ostatní muslimy za nepolepšitelné nevěřící, ale zastánci sunny k reciprokému přístupu v případě cháridžovců nikdy neklesli.

 

Pokud je tedy na světě něco, co dokáže neo-cháridžovský terorizmus a jeho pseudoislám zastavit, pak je to jedině učení Islámu a jasné a nedvojsmyslné imperativy Koránu a Sunny v chápání zbožných předků. Pokud k tomu ovšem vůbec kdy dostane příležitost a pokud bude dovoleno jeho hlas poslouchat.

 

Alí Větrovec


[1] Study: Threat of Muslim-American terrorism in U.S. exaggerated. In CNN News. Online viz <http://edition.cnn.com/2010/US/01/06/muslim.radicalization.study/> [cit. 29. 9. 2013].

[2] Musíme od sebe jasně odlišit na straně jedné skutečné případy terorizmu, za kterými stojí určitýpseudoislám, rozuměj reálná násilnická ideologie čerpající pojmy a hrubá schémata z islámských textů, přesvědčení, termínů a principů, avšak obracející se v konečném důsledku proti němu (pro všechny nejroztodivnější islámsky inspirované umělé lidské konstrukce zavádím právě neologizmus pseudoislámy) a na straně druhé legitimní akce ozbrojeného odboje proti okupaci, neprotivící se ani mezinárodnímu právu, které je třeba podporovat. Takový boj představuje opravdový a legitimní džihád, ti kdo se ho zúčastňují, jsou skuteční mudžáhidi a ti, kteří v něm padnou, jsou, dá-li Alláh, skutečnými šehídy, neboť bojují proti cizím okupacím a za právo napadených muslimů na sebeurčení.

[3] ALIBAŠIĆ, Ahmet. 2010. Militantni extremisti – haridžije našeg doba. In Preporod, XL(2010)/14/928, str. 12-14.

[4] أَهلُ القِبلَةِ dosl. lid Modlitebního směru, tj. všichni ti, kteří se v modlitbách obracejí čelem ke Ka’bě, posvátné svatyni v Mekce. Pokud člověk náleží k ahlu l-kibla, šarí’a mu zaručuje specifická práva z hlediska ochrany jeho víry, života, osobní důstojnosti, pokračování rodu a majetku.

[5] Pomíjím skutečnost, že i označení Západ a muslimský svět jsou diskutabilní a zjednodušující.

[6] Tj. přikládané na realitu jisté sociální skupiny zvenčí někým, kdo stojí mimo ni.

[7] Tj. vyvinuté vevnitř dané sociální skupiny.

[8] Nebo v alternativním přepise selefizmus, vehábizmus apod.

[9] Radikalizace je podle právních odborníků západních zemí „proces přijímání a proklamování extremistického systému přesvědčení s cílem šíření nenávisti a násilí.“ Ty samy o sobě nejsou jedinými problematickými aspekty radikálního chování, ale jsou nejnebezpečnější a představují bezprostřední riziko.

[10] Hadís je mettefekún ‘alejhi. Al-Buchárí jej uvádí v Sahíhu, pod č. 6103. V Muslimově podání stojí: „pokud muž prohlásí svého bratra za nevěřícího …“ Buchárí zaznamenává v Sahíhu , hadís č. 6045, i rozšíření tohoto pravidla na označení hanebník (arab. فَاصِقٌ fásik).

[11] KARČIĆ, Fikret. 2010. Heterodoksna učenja i grupe u islamu – komparativna i šerijatsko-pravna perspektiva. Sarajevo: Godišnjak US PF, str. 15.

[12] Pro užití předpony neo- v souvislosti s dnešními cháridžovci hovoří např. existence reformního cháridžovského proudu, např. ibadíjců v Ománu, kteří užití násilí odmítají.

[13] Zaznamenal Abú l-Hasan al-Máwerdí v Ahkámu s-Sultáníjja, str. 58.

[14] ALIBAŠIĆ, Ahmet. 2010. op. cit.

Převzato z e-islam.cz

Advertisements

Zanechat Odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s